Veškeré zákony v EU navrhuje Evropská komise, na základě různých skutečností, které nemusí být občanům EU ani moc dobře známé. Jejími členy je kolegium komisařů, z každé členské země EU jeden. Poté návrh putuje do různých výborů a do Evropského parlamentu na první čtení. Evropský parlament se skládá ze 705 poslanců volených občan EU – je to jediná Evropská instituce, do které může občan volit. Z toho vyjde nějaké stanovisko, které jde do Rady EU, kde vzniká společný postoj. Členy Rady EU jsou Ministři vlád všech zemí EU podle oblasti politiky, která je projednávána. Odtud jde návrh do Evropského parlamentu na druhé čtení. Zde může dojít ke třem případům. Přijetí bez vyjádření. Návrh jde do Rady EU, kde je přijat. Pokud je zamítnut, jde také do Rady EU, kde musí být postoj výhradně jednomyslně. Velmi často je podán pozměňovací návrh přijatý většinou. Odtud jde zase do komise, která se rozhodne, zda pozměňovací návrh přijme nebo ne. Pokud ano přijme ho znovu Rada většinou a pokud ho nepřijme, tak se musí rada jednomyslně vyslovit.
Jak je vidět je těžké najít v tomto obrovském aparátu úředníků a politiků místečko pro vyjádření. Jediné přímé vyjádření vůle občanů konkrétně ČR je v Evropském parlamentu – pouhými 21 hlasy z celkového počtu 705. Nejhorší je ovšem Komise, je totiž nejdůležitější a přitom v ní má každý stát malý vliv. Jako jediná může navrhovat zákony a vyhlášky.
Toto celé je jen přijímání návrhů. Jejich splnění a kompletace je plněna tisíci úředníky a odbory, na které nikdo nevidí a nemá nad nimi dostatečný přehled (nikdo z řad občanů). Systém současné EU je nepružný, nespravedlivý a nadmíru komplikovaný.
