Není žádným překvapením, že jakýmkoliv zapojením do nějaké mezinárodní organizace se snižuje samostatnost a nezávislost daného státu. Evropská unie se pro nás stala organizací, na které jsem prakticky závislí a pokud bychom chtěli odejít, bylo by to mimořádně těžké – což je ovšem špatně, neboť stát musí stále zůstat suverénní a zachovat si schopnost fungovat samostatně – je to bezpečnější z hlediska nebezpečí, kolapsu ekonomiky nebo hospodářství, navíc to dlouhodobě posiluje ekonomiku a domácí trh, který je jednoznačně primární.

Je skoro nutné, aby strategické suroviny a služby státu zůstaly přímo pod kontrolou vlády a byly na území státu, kterému patří. Jak se ukázalo nyní při pandemii koronaviru, státy se v krizi nedokázaly dohodnout a došlo i k větším sporům kvůli relativně malým zásilkám zdravotního materiálu. EU a její zastánci i mnohá média se ohradila slovy, že není v silách EU (tedy ve smlouvách o EU) rozhodovat a zasahovat tak silně do zdravotnictví členských států. Což je pravda, ovšem reakce mohla být rychlejší – i když podle různých analytiků byla rychlejší než obvykle, tak rozhodně nebyla dostačující a v ten čas jaký bylo potřeba.  Ještě několik týdnů před prvním mrtvým v Itálii bylo v EU řečeno, že je vše pod kontrolou.

Dnes, zvláště po Lisabonské smlouvě se nedá mluvit o tom, že jsme suverénní stát, který si může „dělat co chce“. Musíme dodržovat nařízení a direktivy z EU, řídit se kvótami a vyhláškami, směrnicemi, jejichž počty enormně rostou. Velkou část implementujeme do českého státního a právního systému. To nejen že dává prostor pro větší byrokracii, ale také to výrazně ubírá na samostatnosti. V dnešní době, si například nemůže člověk postavit dům, jaký chce, (splňující všechny potřebné náležitosti) a ani stát moc nemůže upravit podmínky, co se týče energetické spotřeby domu. To už je podřízeno nařízení z EU, které je k nevoli lidí a hlavně výrazně zdražilo veškeré novostavby.

Arsene Verny je muž, který ke sklonku minulého století řídil tým odborníků, jenž měl zařídit přistoupení ČR do EU. Zúčastnil se přímo jednání o podobě ČR, EU a vztahy mezi nimi. Ten řekl pro Lidovky.cz v roce 2016: „Šlo o to, jakým tempem měla být ta která část evropského práva včleněna do národních právních systémů přistupujících států. Velmi jasně jsme lobbistické tlaky cítili v oblasti farmaceutického, potravinářského, těžkého průmyslu či petrochemie. Německo a Francie tlačily na to, aby byly některé evropské normy vtěleny do českého práva co nejdříve, aby z toho jejich firmy mohly profitovat.

My jsme doufali, že visegrádská čtyřka bude nástrojem jisté opozice. Třeba když přistupovaly Finsko, Švédsko a Rakousko, tak se státy dopředu dohodly, co z evropského práva nepřevezmou a jaká chtějí přechodná období pro určité oblasti. A všechno prošlo, protože působily jako blok. A EU si nemohla dovolit zablokovat „rozšíření na sever“. Visegrádu se ale nic podobného nepovedlo.“. Jistoty v Evropské unii jsou takové, že rozhodně není jednoduché se z ní vymanit – což je vidět na příkladu Brexitu. ČR je ještě závislejší a menší a čím později by se rozhodla odejít, tím to bude těžší. EU se stále více blíží superstátu – zatím jen v oblastech kde je to pro ni výhodné, i podle výroků určitých bruselských elit je jisté že řeč o ztrátě nezávislosti a sjednocení se do velkého celku je na místě.