Nový, svěží vůdce. Odvážné radikální myšlenky. A program na restartování ekonomiky, která se přes všechny své impozantní přednosti, laskavě řečeno, trochu zasekla ve 20. století. Dnes má Německo po 15 letech svého nového kancléře a přinejmenším byste mohli očekávat nějaké nové nápady. Potíž je v tom, že u Olafa Scholze po nich není ani stopy. Místo toho se země rozhodla pro pomalý pruh eurozóny a zaostává za rychle se reformující Itálií a Francií.
Poznámka redakce: Tento článek je přeloženým britským článkem Matthewa Lynna z deníku Spectator. Odkaz na originál je na konci článku.
Koalice bez hlavy a paty
Předseda sociálních demokratů Olaf Scholz po dvou měsících složitých jednání, po zářijových bezvýsledných volbách 8.10 konečně představil svou koaliční smlouvu. Dal dohromady nepravděpodobné seskupení sociálních demokratů, těžkopádnou odborovou stranu nalevo od středu s rostoucím corbynistickým křídlem, Zelené a pro-podnikatelské, protržní Svobodné demokraty.
Ve skutečnosti se nikdo z nich v ničem moc neshodne, kromě toho, že si myslí, že je na čase, aby se pokusili řídit jedno nebo dvě ministerstva. Platforma pro vládu bude pravděpodobně nevýrazná kombinace výdajů na infrastrukturu, postupné vyřazování uhelné energie a mírné uvolnění dluhové brzdy, která omezuje schopnost jakékoli německé vlády půjčovat si peníze. Zde je však problém: nová vláda je pro Německo špatnou zprávou.
Některé země EU prochází reformou
Dynamika evropského bloku je ve vzácném stavu toku. Za Maria Draghiho se Itálie poprvé po generaci pustila do vážných reforem. Dovedně také vyjednala lví podíl na záchranném fondu Evropské unie na záchranu koronaviru, což jí umožnilo oživit ekonomiku spoustou peněz půjčených od jiných lidí. Výsledek? Podle předpovědi MMF Itálie letos vzroste o 5,8 procenta.
Za hranicemi se francouzskému prezidentovi Macronovi dostává spousta neprůstřelných útoků, nejen ve Spojeném království, a jeho výsledky jako reformátora byly mírně řečeno vlažné. A přesto se mu podařilo vnést do francouzské ekonomiky jistý podnikatelský elán a utratil dost štědře na to, aby poptávka rostla. MMF předpovídá, že letos poroste o více než šest procent.
Ale Německo? S upadajícím automobilovým průmyslem, který se na celkovém HDP podílí deseti procenty, malým počtem digitálních start-upů a závislostí na exportu do Číny, se předpokládá, že poroste pouze o 3,1 procenta, protože se snaží vzpamatovat se z pandemie. S novým lockdownem toho možná ani nedosáhne.
Německo je silný hráč? Možná jen dočasně.
Jsme zvyklí na klišé, že Německo je silným mužem eurozóny s nejmocnější ekonomikou, která snadno překonává krizový jih. A přesto je tento pohled stále více zastaralý. Německu hrozí, že se promění v nejslabší velkou ekonomiku v bloku; jak se tak stane, moc se nevyhnutelně přesune z Berlína do Paříže a Říma.
Dříve nebo později budou Němci hlasovat pro kancléře, který reformuje ekonomiku a ekonomiku znovu rozhýbe. Ale nebude to Scholz a nebude to ta zvláštní koalice, kterou dnes odhaluje. Odsoudí zemi do pomalého pruhu.
Článek přeloženy z webu spectator.co.uk.
