Často můžeme slyšet názor, že liberální demokracie je tou jedinou správnou. Že nemá alternativu, pokud chceme demokratický systém, ve kterém můžeme svobodně žít, podnikat a vyjadřovat své názory. Je to ale opravdu takhle jednoduché a černobílé?
Skutečná demokracie nemá přívlastek
Pokud budeme mluvit o politickém zřízení, které operuje s jakousi „demokracií,“ narazíme na fakt, že se k onomu výrazu „demokracie“ vážou i všelijaké přívlastky, např.: vojenská demokracie, lidová demokracie, parlamentní demokracie, zastupitelská demokracie a také liberální demokracie. Tyto přívlastky označují určitou specializaci či určité mantinely demokracie, ke které se daný přívlastek váže. Tyto mantinely můžeme dělit na systémové, nebo ideologické.
Systémové mantinely nejsou pro svobodu tak závažné jako ty ideologické, jelikož stále všem měří stejně. Všichni bez ohledu na své názory a ideologické smýšlení mohou volit své zástupce, kteří za ně budou vládnout. To omezení se týká právě toho, že o všem nemohou rozhodovat občané sami formou referend. Z toho také vyplývá, že z pohledu systémovosti je nejsvobodnější a nejdemokratičtější přímá demokracie.
V případě ideologických mantinelů je to výrazně problematičtější. V takové demokracii je adorován pouze jeden ideologický proud. V rámci tohoto ideologického proudu probíhají diskuze o okrajových tématech, čímž se navozuje zdání názorové „plurality“ a tím pádem také demokracie. Skvělým příkladem mohou být konflikty mezi jednotlivými stranami vládnoucí pětikoalice o věcech jakou je například přijetí eura. Takový režim se může bez větších problémů udržet u moci, pokud kontroluje velká média.
Ideologická opozice je v takovém režimu zakázána (viz. režim před rokem 89), a nebo je odstavena na vedlejší kolej. Tato vedlejší kolej znamená, že má opozice omezený přístup do provládních médií, které ale tvoří většinu zpravodajského materiálu na trhu. Opozice je také označována v provládních médiích jako extrémistická, protistátní, proti systémová a podobně. Naopak opoziční média jsou osočována jako šiřitelé nepřátelské propagandy např.: „prokremelská“ televize Raptor TV.
Člověk žijící v takovém „demokratickém“ režimu má v zásadě tři možnosti jak se vypořádat s tím, že se nachází na opoziční straně barikády. Za prvé se může s tímto režimem smířit. V opačném případě bojovat za přetvoření systému na takový, ve kterém by se cítil svobodně. Poslední variantou je emigrace do země s režimem, který odpovídá jeho ideologickému smýšlení.
Jaká by mě být odpověď českých konzervativců?
Schválně jsem nepoužil výraz konzervativní pravice. Protože jsou i levicoví konzervativci, kteří by mohli být pro ty pravicové důstojnými partnery. Jediná cesta jak mohou čeští konzervativci změnit to, v jakém jsou postavení vůči liberálům, je se jim čelem postavit. Do teď konzervativci jen odráželi útoky. Nenacházeli silná témata, kterými by mohli na protistranu účinně zaútočit. Další palčivým problémem je katastrofální rozdrobenost konzervativní scény v naši zemi. Konzervativci se musí nejen sjednotit, ale i společně prosazovat ideu konzervativní demokracie, jako alternativu k té liberální. Touto cestou si vybojovat rovnocenné postavení ve společnosti a v médiích. V krajním případě vystřídat liberály v jejich privilegovaném postavení.
