O zákonech schválených v EU rozhoduje Evropská komise, v ní zasedá 28 Komisařů z různých států. Tito komisaři jsou vybírání na základě jejich “evropanství“ a slibují, že nebudou prosazovat národní zájmy. Evropští komisaři nejsou vůbec voleni přímo občany EU – směrnice a nařízení, které Evropská komise schvaluje, sem míří od dobře placených neznámých Evropských úředníků. Během jednoho zasedání je schváleno několik tisíc stran směrnic. S jejich obsahem není většina poslanců vůbec obeznámena, či jen zhruba. Evropský parlament, také nemá právo zákony a nařízení z EU vetovat. Může je pouze pozdržet. Už z této podstaty o EU nerozhoduje lid, ale neznámí úředníci a komise, do které nikdo přímo nevolí.

Demokracie spočívá na vládě lidu. EU je ovšem velmi málo pod vlivem občanů a pravomoci vůbec „někam“ volit dává občanům spíše, jen protože musí. Klasický demokratický stát má vládu, která se skládá ze stran, které jsou voleny občany státu. Tato vláda poté rozhoduje o zákonech a všech dalších nařízeních. Volí se přímo lidé, kteří řeší zákona i je navrhují – pokud lidé nejsou spokojeni s vládou, mají šanci jednoduše zvolit příště vládu jinou. Ovšem v EU je toto ovlivnění mnohem složitější – EU má mnohem více občanů a kvůli různé velikosti států nemohou malé státy prosadit své zájmy a jsou tudíž ovládány těmi většími – navíc po Lisabonské úmluvě ztratily i právo veta. V demokracii jsou si všichni rovni, ovšem Lisabonská smlouva je Parlamentním institutem definována jako: „Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný v Lisabonské smlouvě znamená oslabení vlivu České republiky v Radě, a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům.“

„Výrazné omezení práva veta a rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na větší počet oblastí. Lisabonská smlouva rozšiřuje možnosti použití tohoto způsobu rozhodování celkem o 68 oblastí, z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových. V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun. Z „citlivých“ oblastí jde například o vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku, energetiku, dopravu a mnoho dalších“. Je zajímavé, že například oblast, ve které se jedná o: „azylovou a přistěhovaleckou politiku“ a to ještě 5 let před migrační krizí. Kdyby ČR nepodepsala tento dokument, mohla by se v budoucnu dobrovolně rozhodovat o migrační politice, ovšem v roce 2009 byl tehdejší prezident V. Klaus s. donucen určitými stranami a ústavním soudem ČR i pod určitým tlakem EU smlouvu podepsat. Přitom některé její body jasně popírají demokratické myšlenky a dodnes nám berou určitou část svobody a demokracie v EU. Lisabonská pozici v EU posunula ještě blíže k pozici pouhé loutky. Nyní musíme přijímat mnoho direktiv a nařízení bez práva o rozhodnutí o něm.

Náš vliv se nejsilněji (i když stále málo) projevuje v Evropském parlamentu. ČR tam má 21 poslanců z celkového počtu 705. Vede Německo (96) a Francie (79). Česká republika oproti předchozím letům ztrácí. Měla 24 poslanců, v roce 2009 ztrácí pouze na 22 poslanců. A nyní má jen 21 a to i po zvýšení celkového počtu poslanců Evropského parlamentu. Kvůli rozpolcení názorů i českých poslanců dochází k ještě většímu snížení Českého vlivu.

Výrazně silnějším celkem je Evropská komise. Má větší pravomoci a z větší části rozhoduje o celkovém rozpočtu a hlavně navrhuje zákony. Do té se lidé dostávají na základě návrhů členských států. Tudíž lidé nemají žádnou kontrolu nad tím, kdo se do Evropské komise dostane a zda to bude někdo z jejich státu. Ačkoliv nesmějí komisaři nikomu nadržovat, ani státům, ze kterých pocházejí, tak mnoho lidí s tímto nesouhlasí a označují Evropskou komisi jako jeden z hlavních problémů co se týče jejího vedení. Eurokomisaři byli například: Vladimír Špidla, Věra Jourová.