Ztráta suverenity a pozice vůči zahraničí

prague-2370412_960_720

V roce 1989 padl v Československu totalitní režim, stali jsme se svobodnou zemí – suverénní jsme již byli, ale nyní jsme se mohli svobodně rozhodovat. Suverenita spočívá v několika věcech – suverenita vyjadřuje to, že si stát rozhoduje obecně o svých záležitostech sám a není závislý na rozhodnutí nikoho jiného. Suverenita do jisté míry spočívá i v určité míře soběstačnosti státu – v případě potřeby by měl stát být schopen ubránit své hranice, zabezpečit základní suroviny a obyvatele. Bez těchto základů se stává stát jakousi oblastí se stejnými zákony, a pokud se stane součástí většího celku jako například EU tak je pouze správní oblastí.

Většina lidí si je vědoma toho, že české firmy a to i ty, které jsou strategicky důležité (například vodárny) jsou od sametové Revoluce prodávány do zahraničí. Ani ČEZ již není 100% českou záležitostí. Podle výpovědi účastníka jednání EU s ČR o vstupu byl vyvíjen tlak na ČR, aby v určitých směrech ustoupila a co nejrychleji implementovala nové zákony a také tak nepřímo přišla o kontrolu nad svými firmami. „V EU již nesmí být místo pro slova jako národ a vlast ve smyslu národním. Nová Evropa musí vymazat tyto pojmy ze slovníku. V EU není pro tyto pojmy místo. Čím dříve si to všichni uvědomíte, tím lépe.“, to měl říci Herman von Rompuy a to podle mnoha zdrojů. Tato myšlenka, která je podobná mnoha dalším výrokům evropských elit stejného znění, úplně popírá jakoukoliv suverenitu a národní cítění.

Rozhodně největší podíl na ztrátě suverenity a svobodě státnosti mají nařízení a vyhlášky EU, které výrazně ovlivňují náš trh, životy i prostředí ve kterém žijeme. Nějaké nemůžeme ani kvůli Lisabonské smlouvě vetovat. A tak jakožto suverénní stát musíme přijmout, co si větší státy v Evropském parlamentu odhlasovaly.

Momentem, kdy se rozhodlo o tom, že Česká republika bude dlouhodobě ztrácet svoji suverenitu a bude nucena implementovat zákony z EU do našeho zákoníku a našich životů, je všem dobře známá Lisabonská smlouva – respektive její podepsání, ke kterému dochází v roce 2009. Parlamentní institut ji definoval takto: „Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný v Lisabonské smlouvě znamená oslabení vlivu České republiky v Radě, a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům.“, „Výrazné omezení práva veta a rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na větší počet oblastí. Lisabonská smlouva rozšiřuje možnosti použití tohoto způsobu rozhodování celkem o 68 oblastí, z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových. V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun. Z „citlivých“ oblastí jde například o vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku, energetiku, dopravu a mnoho dalších“. V roce 2009 se rozhodlo o tom, že ČR nebude nadále suverénní zemí, ale stane se lehce ovladatelnou loutkou ve velkém Evropském společenství (EU). S touto smlouvou jsme ztratili právo veta a právo dělat v mnoha oblastech věci bez toho, aby se o nich muselo rozhodovat hlasováním – či se hlasováním neřídit. Tak jsme se dostali do situace kdy je tomu tak že nějaké zákony jsou kravina, ale schválit se to musí. Otázku vypovězení dnes již nějaké strany propagují, ale jejich úspěch je prakticky nulový. EU se do doby před Lisabonskou smlouvu již nikdy nevrátí, zatím jde spíše druhým směrem a je jen na nás zda v takové unii chceme žít, nebo se rozhodneme pro setrvání v suverénním státě.

„Státní suverenita se neváží na hokynářských vahách a není na prodej! Za státní suverenitu se chodí do války a v krajním případě se za ni pokládá život. Tak to aspoň dělali naši předci, kteří nám tady republiku nechali. Měli bychom si na jejich odkaz vzpomenout a jasně to dát najevo jak na východ, tak na západ od našich hranic.“, napsal pro Reflex Oldřich Tichý a s tímto výrokem se musí každý vlastenecky cítící člověk ztotožnit.

Čerpané zdroje

Share on facebook
Share on twitter

Naše další články